Stojíš na startu, a všechno je jak má být, ale stejně nejedeš naplno.
Ondřej Bank, olympionik, bývalý trenér Ester Ledecká a zakladatel Vagusu, popisuje moment ze Soči, kdy byl ve hře o medaili a až zpětně si uvědomil, že nejel naplno. „Oni jeli 130 %. Já jen 95 %.“ Ne proto, že by na to neměl. Ale protože v tu chvíli nechtěl vyhrát, chtěl jen „zajet dobře“. To uvědomění přišlo ale až kolem třiceti.
Ondřej mluví o návratech do závodění, kdy se i po třetí zlomenině nohy vrátil na start. Ani jemu samotnému to tenkrát smysl nedávalo. Až zpětně si uvědomil proč.
Je tam i druhá rovina výkonu, ta mimo závod.
Moment, kdy je po pádu znovu v nemocnici a místo „končím“ přijde něco jiného: „OK, tak teď budu mít čas na Vagus.“
Ondra se snaží dívat věci z jinak, z jiného úhlu. Když začne řešit helmy na míru nebo hledat řešení tam, kde ostatní jen přijímají standard. Dnes jeho Vagus helmy na míru vozí skeletonisti na olympiádě.
A pak je tam Ester. Ne jako příběh úspěchu, ale jako proces.
Jak se z Ester postupně stala závodnice, která nebyla jen „vykonavatel pokynů“, ale vlastní kouč.
Rozhovor se pořád vrací k jedné věci:
nejde jen o to, co umíš, ale
jak s tím v tu danou chvíli naložíš.
Ten rozdíl často není velký.
Může to být třeba právě těch pár procent,
95% vs 130%.
V této epizodě jde o:
- •rozdíl mezi „zajet dobře“ a „chtít vyhrát“
- •návraty, které nedávají smysl, ale stejně tě něco žene zpět zas na start
- •výkon, který není náhodný
- •moment, kdy pochopíš, že to jsi právě ty, kdo to ví… „kdo cítí ten sníh, cítí ty lyžáky, cítí ty lyže“
- •tlak a stres, který nemusí paralyzovat, dá se natrénovat
Timeline
— Oni jeli 130 %. Já jen 95%
— Helmy na olympiádě: náhoda, která to změnila
— Nechtěl jsem prosit o peníze
— „Nevím, proč jsem se furt vracel“
— Nemocnice jako začátek, ne konec
— Nedodělaná věc, která tě nepustí
— Cíl byl jen bod, ne výhra
— Soči: moment, kdy nejedeš naplno
— Až ve třiceti: chci vyhrát
— Ester: trénink stresu dřív, než začne závod
— Když už nejsi ten, na kom to stojí
